Myslela jsem si, že ze mě stres a únava spadnou už první den po odevzdání věcí v – nyní už – bývalé práci. Ale nebylo tomu tak. Přicházelo to postupně. Víkend uplynul jako voda a poslední tři dny července jsem čerpala dovolenou. V pondělí to byl celkem nezvyk – zapnout pouze soukromý notebook a když jsem šla vyzvednout věci do Sevt, měla jsem tendenci napsat holkám: “Teď cca hodinu nebudu na emailu, hned pak se zase připojím”. Ale pak mi došlo, že to vlastně už nikoho nezajímá.
Cítila jsem se tak trochu bezprizorně, protože jsem si do konce měsíce fakt chtěla jen odpočinout ale tak nějak to asi neumím. V pondělí jsem se tedy rozhodla tvořit organizér z krabic od bot a večer jsem vedla lekci jógy. Po ní jsme si s jogínky dali víno a já jsem vzpomínala, co všechno se odehrálo za posledních sedm měsíců.
Práce v nadnárodní IT firmě byla vždy mým snem, ale jakmile jsem se tam dostala, najednou se začalo všechno rychle měnit. Poznala jsem skvělé kolegyně, od kterých jsem se každý den učila, a se kterými jsem si neuvěřitelně padla do oka. Poznala jsem, jak to chodí v korporaci, jaké jsou tam procesy a vedení té firmy mě prostě fascinovalo. První měsíce jsem to brala jako sociální projekt a poznávala, jaké masky lidé mohou nosit. A často jsem uvažovala o výpovědi. Ty masky mi totiž nebyly moc příjemné. Poznala jsem, jakou váhu korporace přisuzovala svým zaměstnancům, jak se k nim chovala po několika letech tvrdé práce. Poznala jsem managery, kteří s 15 lety zkušeností neuměli vést lidi, neuměli se jim podívat do očí a případně sdělit negativní zprávy. Poznala jsem nejrůznější druhy chování, mentalit, lidí a národností, poznala jsem lež, přetvářku, ponižování, vyhoržování a stížnosti. Poznala jsem, jak moc může korporace člověka vysát a změnit. Člověk člověku vlkem. Asi tak.
Ale zkušební doba uplynula a já jsem se pořád držela. Práce samotná byla super – onboarding, imigrační záležitosti, péče o tým cca 140 lidí, neustále komunikovat v angličtině, poznávat, učit se a hlavně žádný recruitment. Bavilo mě to. Ale zjistila jsem, že moje morální nastavení se prostě neslučuje s tím, jaké hodnoty vyznávala firma doopravdy. Hodnoty, kterými ta firma dýchala – ne ty, které jsou napsány honosně na papíře. Pomalu ale jistě jsem zjistila, že mi působení zde více bere než dává, že frustrace začíná převažovat a že se tam vlastně už moc netěším. Ale pořád jsem si říkala, že přece nemůžu skončit – jak by to vypadalo v CV! A co by na to řekli ostatní? Vždyť já přece nejsem slabý kus, já všechno musím zvládnout!
Prdlajs. Měla jsem skončit už dávno. Nestarat se o fasádu v CV, nestarat se o to, co si pomyslí ostatní. Měla jsem se starat sama o sebe lépe. No, ale neudělala jsem to a stres si začal vybírat svou daň. Nespala jsem, moc jsem nejedla, pořád jsem přemýšlela nad prací, pracovala i přes dovolenou, přestala jsem ráno praktikovat jógu, byla jsem slepá sama k sobě, zhubla jsem 10 kg a moje imunita šla do háje.
Když jsem si v květnu dodělala jógový certifikát a mohla jsem si licenci hrdě zapsat do živnosťáku, najedou se to vystříbřilo samo. Začaly mi chodit nabídky na menší projekty v oblasti HR, administrativy, poptávky na více lekcí jógy, možnost mít jógu spojenou s grantem a více tak pomáhat lidem, doučování angličtiny, workshopy, relaxační víkendy… A tak jsem konečně dala výpověď. A pak toho začalo chodit ještě více. Jako bych ve svojí hlavě odstranila nějaký filtr, který mi po dlouhá léta bránit vidět, přijímat zprávy a chopit se příležitostí. Ozývali se mi známí, se kterými jsem roky nemluvila, potkávala jsem v metru kamarády, na které nebyl v poslední době čas a každý člověk do mého života přinesl novou příležitost. A já jsem všechny chytla a pustila se do nich.
Nevím, jaké to bude za pár měsíců. Nevím, co mě čeká. Ale vím, že to chce koule si stát za svým, nemyslet na názor druhých a zařídit se podle sebe. Že zažitý model chodit do práce i když člověk není šťastný prostě není pro mě. Nechci patřit k těm lidem, kteří zatrpknou a na práci nadávají. A tak konečně dělám to, co mě doopravdy baví, co mě naplňuje. Bála jsem se, že mi mé blízké okolí bude tento krok vyčítat, ale opak byl pravdou. Všichni mě na 100% podpořili, nejvíce můj partner. Co víc, byla jsem pro některé inspirací. A bude jen dobře. Vím to.
První srpnové dny jsem si užívala s Vilíkem. Chodili jsme na trhy, jezdili na koloběžkách, chodili do skate parku, jedli, pili, smáli se. Vařila jsem, uklízela, kreativně tvořila, dobře spala a konečně jsem začala volně dýchat. Pak přišly první schůzky s klienty, první soukromé lekce jógy, první klienti na doučování angličtiny a na to, že je teprve začátek srpna se mám dobře! Nad očekávání. A co vy? Máte svoji práci skutečně rádi?
, updated on
Irča napsal:
Já z Tebe mám Pájo hlavně velikou radost – a Ty víš, že to myslím fakt od srdce 🙂 I.